Za oponou...

1/2025

Z Plzně do Birminghamu
aneb
Sto čtyřicet let od premiéry Dvořákových Svatebních košil

„…Jsou skladatelé, jimž hudba je nástrojem k vyjádření jejich ideí básnických či filozofických nebo jejich titanismu. Na druhé straně jsou skladatelé, kteří sami jsou nástrojem hudby, zcela proniknuti jejím krásnem. Ti první vyslovují hudbou to, co se jich dotkne, druzí mění v hudbu to, čeho se dotknou. K těmto náleží geniové Haydn, Mozart, Schubert, k nimž se druží i Antonín Dvořák…“ (Vítězslav Novák)

Umělecká cesta Antonína Dvořáka je stejně zajímavá a inspirativní jako jeho lidská osobnost. Obojí tvarovala dramatická hnutí osudu. I když sudičky daly Dvořákovi velký hudební talent, na cestě životem ho příliš nešetřily. Cesta z české vesničky ke světové slávě je zprvu provázena velkou chudobou, počátečními neúspěchy a nepochopením, navíc stupňována i osobní tragédií: ztrátou prvních tří dětí. Absolutní obrat začíná jeho zahraničními úspěchy. Stane se mimořádnou světovou hudební celebritou a zažije okamžiky frenetického zbožňování publikem. Vychová dalších šest zdravých dětí a zažije harmonický rodinný život s pověstnými přesuny na letní sídlo ve Vysoké u Příbrami. Dvořák je tak zabrán do svého uměleckého poslání, že často překážky ani nevnímá, nadšené zbožňování jej přivádí spíše do rozpaků.

Nenechme se ale klamat obrazem vesnického řeznického učně, který kráčí životem urputně a trochu nemotorně. Dvořák byl výborný student a inteligentní pozorovatel s velkým jazykovým nadáním. Svou oficiální korespondenci vede kromě češtiny také v němčině a angličtině. Četné dopisy přátelům odhalují jeho družnou povahu. Dvořákovo skromné a citlivé nitro je ale ukryto hlavně v jeho hudbě. Ta je šifrována kódem absolutní krásy, srozumitelná daleko za hranice prostoru a času.

Přenesme se však do roku 1885, kdy bylo Antonínu Dvořákovi 44 let. Historicky nás dělí pouhých sedm generací. Společensky se však od té doby české kulisy mnohokrát výrazně proměnily. Před sto čtyřiceti lety dozrávala národní česká kultura. Neskutečnou pílí několika generací vědců, donátorů a podporovatelů české vědy a umění, zásluhou literátů a jazykovědců je zoráno pole pro českou vědu a umění a také pro českou národní literaturu.

Návratem ke kořenům se často stávala Inspirace lidovou slovesností. S větším i menším úspěchem vznikají díla inspirovaná lidovou poezií. Dlouholetý spolupracovník Františka Palackého, historik, archivář, publicista, překladatel a básník, člověk vysokého inteligenčního potenciálu, Karel Jaromír Erben, vydává roku 1853 své jediné vlastní básnické dílo „Kytice z pověstí národních“1. Mezi ostatní dobře míněnou obrozeneckou literaturou, která nepřesáhla uměleckým obsahem své historické období, se vyjímá Erbenova Kytice jako pravý skvost české literatury. Erben nezpracovává lidový námět způsobem ohlasů, napodobení lidových textů, ale extrahuje z lidové poetiky její podstatu. Zvukomalebnými básnickými prostředky řadí za sebou koncentrované symboly lidského života a smrti, viny, svědomí, odpuštění a katarze.

Dvořákovi tyto náměty konvenovaly. Stál právě na začátku své světové kariéry. V roce 1884 zažil obrovský zahraniční úspěch uvedením svého Stabat Mater v Anglii. Tatínkovi do Kladna píše: „…Kdo by si to byl pomyslil, že daleko za mořem v tom ohromném Londýně jednou v životě také až sem se dostanu a že zde takové triumfy, jako málo který cizí umělec, zažiju…Abyste měl jen malinké ponětí, jak ten Londýn vypadá, a jak ohromně veliký je, tedy Vám povím následující: Kdyby veškeré obyvatelstvo české v celých Čechách v jeden celek bylo vseřaděno, tedy ještě by to nebylo tolik, co Londýn čítá obyvatelů! A kdyby veškeré obyvatelstvo města Kladna navštívilo onen ohromný sál, kde jsem své Stabat Mater dirigoval, tedy ještě by tam zbylo místa dost; neb tak kolosálně velký je ten Albert Hall!...Nemohu Vám ani říct, jak ti Angličané mě zde vyznamenávají a ctějí! Všude se o mně píše a mluví a praví, že jsem lvem letošní saisony hudební v Londýně!...“

Po úspěchu v Londýně oslovilo Dvořáka město s dlouhou tradicí oratorních festivalů Birmingham. Dosud na programech festivalů dominovalo zejména dílo Händlovo. Pro rok 1885 si město objednalo novinku od českého skladatele, miláčka londýnského publika. Dvořák nedbá doporučení svých přátel, aby vybral pro svoji kantátu námět široce historicky rozkročený. Naopak inspiruje se subtilní Erbenovou baladou Svatební košile.

I když je Dvořák vystavován pochybnostem, jestli lidová balada může oslovit anglicky mluvící publikum zvyklé spíše na starozákonní a duchovně vzletná témata, drží se svého křehkého a subtilního námětu. Geniálně přitom nahrazuje platformu vznešenosti a nádhery prostorem intimním, vroucným, lidským a přímočaře promlouvajícím. Erbenovu předlohu uchopil tak, jak sám chápal symboliku jeho umělecké zkratky. Příběh o dívce, které mrtvý milenec usiluje o život, jako paralela k ještě stručnějšímu výkladu boje zla a smrti se životem a čistotou, nacházíme i v baladách jiných evropských kultur. Podobnou španělskou legendu Sestra Pascalina zhudebnil například Bohuslav Martinů ve svých Hrách o Marii.

Jemnou prostotu, dojímavý žal a opuštěnost, kterou symbolizuje ve Svatebních košilích postava dívky, staví dvojice geniálních autorů Erben Dvořák do kontrastu se silou zla, smrti a zkázy. Ta je symbolizována říší mrtvých se všemi atributy odporu a hrůzy. Dva kontrastní živly dávají dílu pohádkový rozměr. Boj dobra a zla je tu na rozdíl od podobných tragických příběhů rozuzlen také pohádkově.

Příběh začíná v dívčině světničce, kde v žalu prosí Pannu Marii, aby jí opuštěné vrátila jejího milého. Modlitbu formuluje ale poněkud direktivně: „…milého z ciziny mi vrať aneb můj život náhle zkrať…“ Dívka zprvu poblouzněná ženichovým příchodem se s ním vydává na cestu k oltáři, neprohlédne ale, že jí osud ve skutečnosti nachystal druhou hrozivou variantu. Zvláštní putování: „…po šípkoví a po skalí ty bílé nohy šlapaly, a na hloží a křemení zůstalo krve znamení…“ Teprve na konci cesty si dívka s hrůzou uvědomuje, kdo je její průvodce: „…Divý a hrozný je tvůj zrak, tvůj dech otravný jako jed a tvoje ruce tvrdý led…“ Záchrana je však ještě daleko a vykoupení a spása přichází až po strašidelném boji se záhrobím. Dívku zachrání teprve vroucí modlitba a odprošení za své lehkomyslné přání: milý nebo smrt.

Dvořák ctí formální i obsahové založení Erbenova díla, rytmickou pravidelnost textu a zvukomalebnost jednotlivých slov. Přímý děj, hovor dívky a milence, rozehrává sólový soprán a tenor, popisnou úlohu v příběhu pak zastává sbor a barytonový sólový hlas. Dramatickým střídáním aktérů dostává úsečná Erbenova báseň chvat a spád a díky geniálně zinstrumentovaným orchestrálním plochám i nečekanou šíři a monumentalitu.

Dvořák přepíná rychle a nenásilně rejstříky kontrastních motivů. Básnické figury, opakování hlásek a zdvojování slov podbarvuje originální orchestrací. Slyšíme tikání hodin, křik kohouta, hluk umrlců, ale zrovna tak intenzivně cítíme na konci příběhu první paprsky vycházejícího slunce a zůstaneme ještě dlouho mocně očarováni široce rozvedenou závěrečnou plochou plnou vnitřního dramatického výrazu. Dvořák tu dokázal zachytit mimořádně působivě rovinu hluboké citové zbožnosti a morálního bilancování svědomí. Zároveň ale nemoralizuje, nepoučuje, ale závěrečným tklivým uvedením dívčina tématu s ní soucítí, lituje ji a chápe. Dílo velké svým obsahem končí minimalisticky v sotva slyšitelném orchestrálním pianu. Bez pompy, lesku a nádhery. S prostým soucitem k lidskému údělu.

Dvořák si svého díla velmi cenil. Pracoval na něm od května do listopadu 1884 a už v červenci píše příteli Aloisi Göblovi2: „…dílo to veškeré mé skladby v každém ohledu předčí, ani Stabat nevyjímaje.“ Přesto si chtěl Dvořák nejprve vyzkoušet reakce domácího publika a slibuje premiéru své nové kantáty příteli Matěji Slezákovi, sbormistru plzeňského Hlaholu.

S plzeňským Hlaholem spolupracoval už při své první návštěvě Plzně v dubnu 1884. Poprvé mimo Prahu řídil Stabat Mater za dirigentským pultem a byl velmi spokojen s úrovní nastudování. Volil jistotu: osvědčený pěvecký spolek Hlahol, vojenskou kapelu c. k. 35. pluku, sólistku paní B. Schmid-Smetanovou (soprán), Aloise Schmidta, starostu Hlaholu a známého plzeňského zlatníka (tenor), pana Huga Krtičku (bas) a mnoho „vynikajících hudebních ochotníků“ z řad studujících c. k. státního reálného gymnázia. Poslední týden před premiérou autor osobně dohlížel nad průběhem zkoušek a 28. března 1885 byly Svatební košile uvedeny v Plzeňském hotelu Valdek jako světová premiéra.

Velký Valdekův sál byl zaplněn do posledního místa, městské publikum promíchali návštěvníci z venkova. Velké skupiny dorazily podle dobových svědectví až z „brány šumavské“ z Klatov a z chodských Domažlic. Večer zdobilo množství vzácných hostů3 a pečlivě střežila odborná kritika, hudební referenti pražských listů. Nekonečný potlesk vítal už Dvořákův vstup na pódium. Vynikající provedení bylo odměněno dalšími bouřlivými ovacemi. Referenti telegrafovali do svých domovských listů nadšené reakce. Okolnost, že Svatební košile měly být po plzeňské premiéře uvedeny za pár měsíců v anglickém Birminghamu, dodala koncertu senzační příchuť.

Birmingham se skutečně v srpnu 1885 dočkal. Nakladatel Alfred Littleton, v jehož luxusním sídle Dvořák za svých pobytů v Anglii bydlel, poslal do Prahy honorář ve výši 250 liber už v lednu4. Zároveň navrhl pro zboží svůj vlastní obchodní anglický název, a tak zůstala Dvořákova kantáta v povědomí ostrovanů jako The Spectre’s Bride neboli Duchova nevěsta. Den anglické premiéry byl stanoven na 27. srpna. A jako by se ten večer všichni zlí duchové spolčili. Pršelo již druhý den tak vytrvale, že se někteří posluchači dostali do sálu s velkým zpožděním. Navíc selhalo nové elektrické osvětlení, teprve nedávno zavedená pýcha technického pokroku. Musel být narychlo použit starý plynový zdroj. Obojí možná přispělo k nezvyklé atmosféře večera. 

Kantáta obecenstvo doslova nadchla. Hned po první sopránové árii: „Měla jsem smutná milého, život bych dala za něho!“ ( I used to have a true, true love, I loved him dearly as my own life!) se ozval frenetický potlesk. Nadšené reakce publika gradovaly až do konce. Antonín Dvořák referuje příteli Zubatému5: „…Byl Vám to rámus. To neustálé volání a křičení Dvorak nemělo konce. Orkestr, sbor i obecenstvo jásalo. Dámský sbor mne obklopil a všichni mi chtěli tisknout ruce a gratulovat mi. Nevěděl jsem, co se se mnou děje…“ Tisk referoval: „Takového entuziasmu, s jakým byla přijata Dvořákova kantáta, byl Birmingham jen zřídkakdy svědkem…“ Některé tiskárny si nechaly odlít speciálně pro tuto příležitost exotická diakritická znaménka: háček a čárku, aby mohly jméno Dvořák s úctou tisknout v jeho slovanské podobě. Zajímavá je i finanční statistika Birminghamského festivalu. Z celkového příjmu 13 565 liber tvořil největší díl ve výši 1 362 liber zisk z premiéry Duchovy nevěsty.

Druhá největší hvězda večera, sopranistka Emma Albani, si obě árie z kantáty „Měla jsem smutná milého“ a „Maria Panno, při mně stůj“ natolik zamilovala, že je zazpívala při své audienci u královny Viktorie ve Windsoru. Také královně musely árie mimořádně učarovat, protože si obratem u firmy Novello objednala klavírní výtah Dvořákovy kantáty.

Ale vraťme se s mistrem do západočeské metropole. Dvořák si Plzeň velmi oblíbil, zejména při procházkách v jejím okolí. Jednou při takové procházce s přítelem Matějem Slezákem v přátelském rozmaru dokonce prohodil, že by se do Plzně rád přestěhoval. Řízením osudu se to povedlo miláčku Dvořákovy rodiny, nejmladší dceři Aloisii6. Tatínkův mazlíček Zinda v době otcovy smrti sotva odrostla dětským střevíčkům. Do Plzně ji o pár let později jako nevěstu přivedl nikoli zlý duch, ale seriózní ženich pan Ing. Josef Fiala, vrchní rada českomoravských drah.

Použitá literatura a prameny

BERKOVEC, Jiří. Život plný hudby. 1. vyd. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1986. 184 s.
SLAVÍKOVÁ, Jitka. Dvořák a Anglie. 1. vyd. Praha: Paseka,1994. 186 s.
ŠOUREK, Otakar. Dvořák ve vzpomínkách a dopisech. 9. vyd. Praha: Národní hudební vydavatelství Orbis, 1951. 243 s.
ŠOUREK, Otakar. Život a dílo Antonína Dvořáka I., II. 3. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957
ŠPELDA, Antonín. Dr. Antonín Dvořák a Plzeň. Plzeň: Grafické závody Pour a spol.,1941. 287 s.
Umělecká beseda hudebního odboru. Antonín Dvořák sborník statí o jeho díle a životě. Praha: Umělecká beseda,1912. 336 s.
DVOŘÁK, Antonín. Svatební košile.  Praha: Supraphon records, 1996

Autorka textu: Milada Nejdlová

---

1 Jednu z nejpopulárnějších balad Kytice, Svatební košile, napsal Erben již koncem roku 1842 a rok poté vyšla v 8. sešitu literární přílohy škroupova „Věnce“.

2 Alois Göbl navázal hluboké přátelství s AD pravděpodobně díky J. Bendlovi. Velký vlastenec, amatérský hudebník a náruživý zpěvák jezdil jako správce sychrovského panství s rodinou Rohanů do Prahy, kde se s AD seznámil ještě v době jeho působení v orchestru Prozatímního divadla.

3 Mezi nimi i Dvořákův spolužák z varhanické školy skladatel Karel Bendl. Přítel ze zámožné rodiny byl pro Dvořáka zdrojem studijního materiálu. Jak Dvořák mohl, vypůjčoval si od Bendlů partitury z rozsáhlého domácího hudebního archivu. Navíc chodil k Bendlům hrát na klavír, který mu ve vlastním bytě scházel.

4 Dvořák přátelům z ciziny píše: „Littleton je velice roztomilý muž a nesmírný boháč; je to věru báječné zařízení a žití v jeho knížecím domě.“

5 O čtrnáct let mladší Dr. Josef Zubatý byl zpočátku velkým Dvořákovým ctitelem z okruhu studentských obdivovatelů. Dávno před tím, než se stal univerzitním profesorem, vynikajícím jazykovědcem a orientalistou, v něm Dvořák objevil zdatného praktického hudebníka a pověřoval ho pořizováním klavírních výtahů svých děl. Doprovázel ho na třetí cestě do Anglie a stal se prvním životopiscem AD.

6 Kmotrem většiny Dvořákových dětí byl přítel Alois Göbl. Nejmladší dcera Aloisie byla po kmotrovi dokonce pojmenována.