Za oponou...
1/2025
Cesta trnitá, nebo cesta růžovým sadem?
Motto:
Cesta
Svlažená vůní, když vysychá,
stáčí se, přihne si opojně dosyta,
ohne se, do kraje zamíří,
přepitá bujaře s poutníkem zahýří.
Na konci uplivne s ozvěnou:
Proč jsi se nevydal za jinou?
Je cesta uměním spíše cestou trnitou? Nebo je častěji příjemným zážitkem tak, jak nám dávají na výběr ona botanická přirovnání? Záleží na okolnostech. Pokud je poutník jen vzdáleně přihlížející, dnes bychom řekli občasný konzument umění, případně příležitostný amatérský tvůrce, drží se trochu stranou od růží i bodláčí. V okamžiku, kdy se umělecká touha stane důležitou součástí lidské osobnosti, pouští se cestovatel hlouběji do pralesa. Bloudění povoleno. Ale kudy kam? Řiďte se podle hvězd, radil by jistě zkušený cestovatel. Hvězdou naší cesty je dokonalost a krása. Je ale zakódována zvláštním jazykem a znakem. Je křižovatkou historických cest, průsečíkem uměleckých představ mnoha staletí, kódem, archetypem. Hledání je cestou dlouho a trnitou, kolem plané růže, hloží a bodláčí. Růžový sad na konci cesty však stojí za to.
Z Plzně do Birminghamu
aneb
Sto čtyřicet let od premiéry Dvořákových Svatebních košil
„…Jsou skladatelé, jimž hudba je nástrojem k vyjádření jejich ideí básnických či filozofických nebo jejich titanismu. Na druhé straně jsou skladatelé, kteří sami jsou nástrojem hudby, zcela proniknuti jejím krásnem. Ti první vyslovují hudbou to, co se jich dotkne, druzí mění v hudbu to, čeho se dotknou. K těmto náleží geniové Haydn, Mozart, Schubert, k nimž se druží i Antonín Dvořák…“ (Vítězslav Novák)
S Danou Žákovou o „dramaťáku“:
Všichni za jednoho, jeden za všechny
Dano, pracuješ s dětským kolektivem již mnoho let. Jako zkušená pedagožka ses podílela na metodických setkáních učitelů Plzeňského kraje, v Krajské umělecké radě ZUš jsi řadu let plnila funkci garanta pro literárně dramatický obor. Zasedala jsi v porotách soutěží krajské i národní úrovně. Tví žáci úspěšně reprezentují nejen region Domažlice, ale celý Plzeňský kraj v celostátních přehlídkách a soutěžních kláních. Literárně dramatický obor je v zuškách oborem poměrně mladým. Jak ses dostala od své původní profese učitelky v mateřské škole k „dramaťáku“?
Jako malá jsem snila, že budu: baletka, zpěvačka, hrnčířka, návrhářka, herečka. Dnes se mi podařilo být vším, o čem jsem snila. Všechno se tak nějak dotýká práce v literárně dramatickém oboru. V době studia na střední škole v Karlových Varech jsem si našla divadelní amatérský soubor D3, kam jsem s pokorou nejprve jen „na kukačku“ velmi ráda chodila. Později mě mezi sebe na dva roky přijali. S metodami dramatické výchovy jsem už od začátku experimentovala jako učitelka v mateřské škole. Na tu dobu to byla opravdu „divná metoda“ nejen si s dětmi hrát, ale o hře také diskutovat. Zajímalo mě stále všechno kolem dětí, a tak jsem začala chodit na různé semináře při dětské národní přehlídce divadel. Vzpomínám na témata, které mě tehdy hodně zaujala: zvuky ruchy a hudba, papír jako scénografický materiál nebo hlasová cvičení se zapojením pohybu, různé druhy improvizací a další.
Starší vydání
2024/1
Který prostor je ten za oponou?
S Přemyslem Raškou nejen nad přehlídkou výtvarného oboru
Rok české hudby 2024