Za oponou...

1/2025

S Danou Žákovou o „dramaťáku“:

Všichni za jednoho, jeden za všechny

Dano, pracuješ s dětským kolektivem již mnoho let. Jako zkušená pedagožka ses podílela na metodických setkáních učitelů Plzeňského kraje, v Krajské umělecké radě ZUš jsi řadu let plnila funkci garanta pro literárně dramatický obor. Zasedala jsi v porotách soutěží krajské i národní úrovně. Tví žáci úspěšně reprezentují nejen region Domažlice, ale celý Plzeňský kraj v celostátních přehlídkách a soutěžních kláních. Literárně dramatický obor je v zuškách oborem poměrně mladým. Jak ses dostala od své původní profese učitelky v mateřské škole k „dramaťáku“?

Jako malá jsem snila, že budu: baletka, zpěvačka, hrnčířka, návrhářka, herečka. Dnes se mi podařilo být vším, o čem jsem snila. Všechno se tak nějak dotýká práce v literárně dramatickém oboru. V době studia na střední škole v Karlových Varech jsem si našla divadelní amatérský soubor D3, kam jsem s pokorou nejprve jen „na kukačku“ velmi ráda chodila. Později mě mezi sebe na dva roky přijali. S metodami dramatické výchovy jsem už od začátku experimentovala jako učitelka v mateřské škole. Na tu dobu to byla opravdu „divná metoda“ nejen si s dětmi hrát, ale o hře také diskutovat. Zajímalo mě stále všechno kolem dětí, a tak jsem začala chodit na různé semináře při dětské národní přehlídce divadel. Vzpomínám na témata, které mě tehdy hodně zaujala: zvuky ruchy a hudba, papír jako scénografický materiál nebo hlasová cvičení se zapojením pohybu, různé druhy improvizací a další.

Děti, hra a divadelno mě stále fascinovalo, a tak jsem se rozhodla dálkově studovat literárně dramatický obor: loutkářství při DAMU. Před revolucí to byla jediná možnost, jak získat kvalifikaci pro učitele na tehdejší LšU-lidové škole umění. No a pak už to nešlo zastavit. Jedno odpoledne jsem po svém zaměstnání v mateřské škole chodila ještě na odpolední výuku do lidové školy umění. A jak se děti, hodiny a dny nabalovaly, tak jsem postupně opustila prostředí mateřinky a naplno se začala věnovat práci v tehdy už základní umělecké škole. V té době se mnoho změnilo i ve studiu na DAMU. Pro zájemce o dramatické umění vznikl nový obor, a tak když mi moje děti povyrostly, začala jsem znovu jezdit na dálkové studium, tentokráte na obor Výchovná dramatika pro učitele ZUš.

Hrát divadlo není zdaleka jedinou a ani nejdůležitější náplní hodin LDO. V hodinách přednesu pracuješ s jednotlivými dětmi na jejich osobním rozvoji. Necháváš jim určitou svobodu při výběru textů, ale vedeš je zkušenou rukou tam, kam potřebuješ. Se svými žáky dokážeš zpracovat umělecký materiál ve vysoké řemeslné kvalitě, jejich projev ale neztrácí dětskou přirozenost a lehkost. Jak je to možné?

Nevím, …snad je to touha poznávat druhé a sebe skrze ně, nebo být otevřený a přijmout originalitu a neopakovatelnost každého okamžiku, či společná radost z těch důležitých dětských osobních posunů.

Interakce ve skupině, společné etudy, hry v souboru, to jsou další činnosti, které v dramaťáku děti zažijí. Promyšleně je využíváš k většímu stmelení kolektivu. Učíš děti spolupráci a vzájemnému respektu. Bez partnerské solidarity a pocitu sounáležitosti se vlastně ani divadlo dělat nedá. Je to opravdu tak, že musíte být jeden za všechny a všichni za jednoho?

Když se pracuje na divadelním tvaru, který má vyústit ve společné divadlo, pak je prvořadá atmosféra neboli klima skupiny. A to se nevytvoří za chvilku ani za rok. Někdy je nutné pružně reagovat na vzniklou situaci, rychle napovědět, když chybí inspirace, nebo dokonce zaskočit a nenápadně pomoci. Jeden sám mnoho nezmůže, spolu nám často práce sama roste pod rukama.

Cesta uměním je putování, které poutníka obohacuje. Cesta slovesným uměním je poutí mezi slovy. Prostřednictvím umělecké literatury otevíráš nečtenářské generaci nový svět. Vnímání textu vyžaduje větší zapojení vlastní fantazie, aktivnější vnímání uměleckého díla než třeba ve filmu, kde je obraz a zvuk už připraven. Je těžké obstát v konkurenci ostatních médií s knihou v ruce?

Ano i ne. Naším úkolem je najít si svého diváka. To je kolikrát to nejtěžší v dnešním přehlceném světě informací a konkurenčních nabídek. I na různé druhy hudby je potřeba různě vnímavý divák. S divadelní tvorbou, přednesem či čtením knihy je to stejné. Velké nadšení pro věc a tvořivý přístup k umění si najde svoje diváky. A je jedno, jestli je jich dvacet, nebo o pár nul více. Radost je jen jedna: od nás k vám…a na cestě zpět od vás k nám se vždy mnohokrát násobí.

Za rozhovor poděkovala Milada Nejdlová