Za oponou...

1/2024

Který prostor je ten za oponou?

Záleží na tom, z jaké strany se díváme. Pohled na jeviště je stejně zvědavý jako ten obrácený. Na obou stranách opony se hromadí napětí a očekávání. Když opona mizí, odkrývá se tajemství, začíná příběh, představení. Divák a posluchač nastupují do služby. Svět zhuštěný na prknech za oponou začne rozehrávat svoji uměleckou zkratku, září, zvučí, expanduje, přehání, zveličuje, hrne se směrem k hledišti. Je invazí, poselstvím, náboženstvím či magií. Na druhé straně čeká tichý dav v přítmí, jen tajemné obrysy, náznaky, tušení, záchvěvy, pohnutí, svět, který čeká, ale i rezonuje a vysílá své signály. Opona se zvedá, světy se propojují. Jiskra přeskakuje, světlo se rozlévá, zvuk hypnotizuje, kulisa mate, emoce se rozbíhají do tmavého světa hlediště, zvuky se mísí, odlesky míhají. Když opona znovu padá, obě strany už jsou promíchány, rozředěny, nasyceny, rozdělení zmizelo. Opona je zakrytím, utajením, ale i ochranou a útočištěm. Svět kolem nás je někdy ukryt za těžkou oponou, se kterou nehneme, jindy nám jen pod lehkým závojem nabízí svá laciná tajemství. Míra zahalení je věčnou otázkou boje o poznání a pochopení.

S Přemyslem Raškou nejen nad přehlídkou výtvarného oboru

Od minulé soutěžní přehlídky výtvarného oboru, která proběhla v rámci Soutěže základních uměleckých škol, uplynulo už dlouhých sedm let. Číslo přímo symbolické. Společnost se v těchto letech díky mnohým společenským událostem hodně proměnila. Setkání výtvarných prací na soutěžním poli určitě přineslo po sedmi letech mnoho nového?
Stejně jako asi i v jiných oborech přinesl dlouhý interval generační výměnu učitelů. Zájem o studium na uměleckých středních a vysokých školách soustavně roste. Za posledních pár let se někteří naši absolventi již vrátili, například ze Střední uměleckoprůmyslové školy Zámeček Adriana Vlčková, nebo Tereza Laznová, ta po studiích na vysoké škole na Zámečku už dokonce sama vyučuje. Nedávno na Zámečku vznikla základní umělecká škola, práce z její dílny jsme měli možnost poprvé potkat na letošní přehlídce. Obecně se dá říct, že výtvarné obory spějí k vyšší profesionalitě. Změnila se zpracovávaná témata a díky generační výměně i hodnotící pohled poroty.

Tvoření „na dálku“ v době uzavřených škol způsobilo v některých z nich velký úbytek žáků. U nás naopak zájem o výtvarný obor trvale roste. Poslední roky možná díky intenzivním osobním prožitkům vznikají v naší výtvarné dílně mimořádně zajímavá díla. Děti se pod vlivem společenských událostí často rozvinuly v umělecké osobnosti. Svědčí o tom i řada ocenění z krajské přehlídky. Co je charakteristické pro současnou dětskou tvořivost?
Děti jsou stále zvědavé. Baví je „nahlížet za oponu“. Jejich pohled ale bývá často povrchní. Je třeba je směřovat víc do hloubky námětu. Žáci rádi napodobují, kopírují. Nejtěžší je pro ně vymyslet vlastní námět a vlastní způsob zpracování invence. V našem venkovském prostředí zůstávají stále ještě děti pracovité a relativně poměrně zručné, i když společenský trend je vede opačným směrem. Stále je ještě do určité míry baví zpracovávat přírodní náměty. I tady je ale neúprosně vytlačuje zájem o inspirace ze světa techniky (zejména té virtuální) a počítačových her. Současně klesá zájem o historická témata. Děti žijí současností,2em aktuálními vztahy, okamžitými prožitky.

Přehlídka výtvarného oboru shromáždila to nejlepší, co za posledních pár let v našem kraji vzniklo. Určitě je těžké stanovit umělecká a řemeslná kritéria, podle kterých se z velkého množství zajímavých prací vyberou ty nejlepší, které postupují do národního kola. Úhel pohledu na kvalitu dětského výtvarného projevu se v historii už mnohokrát proměnil. Jaké změny přineslo letošní hodnocení?
Upřednostňování abstraktního vnímání věcí před jejich reálným pochopením. Myslím, že přeskočení vnímání reality vede k rozostření uměleckého vidění. Obojí by mělo být v rovnováze. Musím umět zachytit realitu, zachytit tvar, charakteristické rysy, abych ji mohl podle uměleckého záměru stylizovat do uměleckého tvaru. K tomu je třeba umět nejprve řemeslně vyjádřit podstatu námětu a teprve potom hledat umělecké prostředky, kterými ji přetvořím do umělecké zkratky. Řemeslo se nedá přeskočit, mělo by být pevnou součástí artefaktu. Přitom míře dalšího uměleckého zpracování už se meze nekladou. Odklon od řemeslných tradic souvisí s generační výměnou výtvarníků a je bohužel trendem dnešní doby. Na druhé straně mě na přehlídce překvapila velmi dobře připravená témata a vysoká kvalita jejich prezentace. Dalším milým překvapením byla velká nápaditost kolegů. Inspirace si někteří z nás hned nadšeně zapisovali, aby je mohli sami dále rozvíjet nebo obměňovat. I učitel potřebuje nové podněty a nápady.

Každá mladá generace žije svými idoly, svými ideály a sny. Jejich proměna často zamíchá i náměty, které si děti volí pro svá osobitá zpracování. Jaký je svět, který chtějí mladí umělci pozorovat a komentovat svým vlastním způsobem? Které náměty dnes děti nejvíce inspirují?
Idoly jsou asi stále stejné – hudebníci, herci, sportovci, kamarádi. Díky našemu venkovskému prostředí děti stále zajímá příroda: zvířata, rostliny, krajina. Velkým tématem je komunikace, mezilidské vztahy, sociální sítě. Děti nerady řeší politická témata, nezajímá je příliš, co se děje ve společnosti. Někdy si kolem sebe staví val a žijí jen v domečku kolem svého já. Dovnitř vpouští jen někoho. Je to způsob ochrany a vypořádání se s vlastní křehkostí. Pro někoho je možná překvapením, že v dnešní době mladí dost často hledají duchovní podstatu života, neuspokojuje je materiálno. Často ale podléhají podbízivým trendům. Nejraději prezentují levnou krásu, laciný efekt dokonalého. K tomu, aby byly ochotné hledat skrytou kvalitu ve věcech neatraktivních, nedokonalých, pod slupkou, se často ladíme dlouhými rozhovory, diskuzí a důkladným připravováním námětu.

Za rozhovor poděkovala Milada Nejdlová

Rok české hudby 2024

Milada Nejdlová

Rok české hudby byl u nás poprvé slaven v roce 1924, tedy v roce stoletého výročí narození Bedřicha Smetany. Spolu s Antonínem Dvořákem je považován za zakladatele české národní hudby. Oba skladatelé se stali světově proslulými originálním zpracováním české hudební inspirace. Smetana měl po smrti více štěstí na šíření svého odkazu. Splňoval ideál pokrokového národního umělce, kterému se konzervativní Dvořák trochu vymykal. Protože čtyřkové roky ohraničily Smetanův poměrně krátký život z obou stran, zemřel v roce 1864, bývá Rok české hudby spojován hlavně s jeho jménem. O velikosti obou těchto géniů nemůže být pochyb. Každý si prožil dramatický život, jejich cesty se vzájemně dokonce střetly v orchestru Prozatímního divadla, kde Dvořák hrál na violu pod dirigentskou taktovkou Smetany. Oba se jistě oboustranně ovlivňovali. Nejen Dvořák vzhlížel ke svému o sedmnáct let staršímu vzoru. O vzájemné inspiraci svědčí Smetanův nádherný klavírní cyklus České tance, který vznikl jako reakce na geniální Dvořákovy Slovanské tance. Díky těmto zakladatelům české kompoziční školy můžeme vzpomínat i na ostatní české velikány Janáčka, Nováka, Suka, Martinů, ale i na řadu dalších osobností, na které se během dvousetletého slavení Roku české hudby nedostalo.

Jaká byla doba Smetanova? Česká hudba se formovala jako součást osobité české kultury. Hudebníci si vytkli stejně důležitý úkol jako ostatní umělci – literáti, výtvarníci, historici i muži vědy a techniky – sloužit svému národu. Prostředí, které bylo k jednotlivým národům monarchie poměrně vstřícné a střežilo spíše nebezpečné národnostní střety politického charakteru, dalo postupně vzniknout skvostům české kultury, vědy a techniky. Řečeno slovy Járy Cimrmana: „…pod Rakouskem jsme sice trochu úpěli, ale dalo se to vydržet…“. A možná právě mnohonárodnostní podnětné prostředí způsobilo, že se česká kultura začala úspěšně rozvíjet. Stává se výrazně konkurence schopnou zejména vůči německému živlu. Nad ním získává navrch i velkým přílivem českého obyvatelstva do měst a vysokým počtem nově narozených dětí české národnosti. Nastává éra spolkové činnosti, éra národních výstav, zakládání vědeckých společností, škol, jednot a matic pro zvelebení českého národního života. České obyvatelstvo přináší do měst češtinu, tradiční kulturu a německý živel válcuje svojí demografickou křivkou. Venkov se stěhuje do měst a proměňuje českou společnost.

Životním programem se stalo vlastenectví, hlavním posláním umělců vytvořit českou národní kulturu. Nechybí ale také vášnivé spory a obvinění z podbízení se kultuře německé. Opuštění českých ideálů znamenalo vlastizradu. V české obci skladatelské by to byla jasná sebevražda. Proto Antonín Dvořák, přestože je s rodinou sužován existenčními problémy, rozhodně odmítá stát se zabezpečeným dědicem po slavném Johannesi Brahmsovi. Bylo by totiž podmíněno přesídlením do Vídně a opuštěním českého uměleckého prostředí. Dvořák zůstává v Čechách. Na své vítězné tažení s českou hudbou si musí ještě chvíli počkat. Zanedlouho ji však rozveze do celého světa jako zboží originální a osobité, jako zjevení českého venkova. Když ve čtyřkovém roce 1904 umírá, českou hudbu zná celý svět a ani dnes po dalších sto dvaceti letech ji posluchači nepřestávají nadšeně obdivovat.

Mimořádné vzedmutí české národní hudby 19.století připravily generace vynikajících českých hudebníků století osmnáctého. Významnou skupinou se stala česká hudební emigrace, která po zhoršení hospodářských podmínek po třicetileté válce a zchudnutí české šlechty – mecenášů českého hudebního prostředí, odcházela za lepším živobytím do ciziny. Často to byly celé rodinné klany jako třeba rod Stamiců, který stál v německém Manheimu u zrodu nového hudebního stylu – klasicismu a v dalších generacích jej dále na vysoké profesní úrovni šířil do celého světa. Slavnými hudebními světoběžníky byli také bratři Dusíkové, Bendové, o mnoho let později na poli interpretačním třeba sourozenci houslisty Františka Ondříčka. České lidové prostředí bylo na talentované muzikanty bohaté. Vždyť již ve zlatém věku barokních zámeckých kapel, vybírala šlechta své sloužící z venkovských rodin podle hudebních schopností. Kromě obvyklé služby pak příležitostně účinkovali v pánově orchestru. Hudbě tehdy vyučovali praktičtí lidoví muzikanti, nebo se hudební dovednosti předávaly v rodině z otce na syna. Amatérské hraní tak v dětství otevřelo svět hudby mnohým českým talentům. O tom, že český národ proslul hudebním nadáním už v 18. století, svědčí slavný výrok anglického autora hudebního cestopisu po Evropě 18. věku Charlese Burneyho. Ten nadšeně popisuje Čechy jako konzervatoř Evropy.

Na vznik pražské konzervatoře si musela česká společnost ještě chvíli počkat. Fakt, že vznikla v roce 1810 jako třetí v Evropě, vypovídá o velké síle tehdejšího kulturního prostředí. V počátku dominuje výuka houslové hry a záhy přináší světu takové osobnosti jakými byli Josef Slavík, Ferdinand Laub, později Jan Kubelík, František Ondříček, Jaroslav Kocián, Váša Příhoda a další. K vítěznému tažení české houslové školy výrazně přispěl pedagog dosud v Čechách nedoceněný, autor rozsáhlého metodického díla, Otakar Ševčík. Obrovské množství žáků cizinců rozvezlo Ševčíkovu houslovou školu doslova do celého světa. Sóloví i orchestrální hráči formovaní Ševčíkovou metodou se stávají koncertními mistry významných hudebních těles daleko za hranicemi monarchie. Kromě houslových virtuosů oslňují světová pódia i talentovaní čeští violoncellisté. Za všechny vzpomeňme Hanuše Wihana a Ladislava Zelenku, kteří přispěli velkým dílem k více než čtyřicetileté mezinárodní hvězdné dráze Českého kvarteta.

Jedním z jeho hráčů byl i skladatel další generace Josef Suk, který působil v českém kvartetu neuvěřitelných jedenačtyřicet let. Na svých cestách s Českým kvartetem komponuje ve vlaku a dokáže v náročném pracovním prostředí propojit mimořádné interpretační a kompoziční schopnosti. Takové spojení je vůbec pro české hudební prostředí typické. Vždyť už Smetana se pokoušel proniknout do profesionálního hudebního světa nejdříve jako vynikající klavírista a Antonín Dvořák kromě toho, že ovládal několik hudebních nástrojů-housle, violu, klavír, varhany, byl také talentovaným dirigentem, který na vrcholu své kariéry zvedal taktovku v největších a nejprestižnějších koncertních sálech světa. Komponovaly také české houslové hvězdy Jan Kubelík, František Ondříček nebo Jaroslav Kocián, dokonce i sám Otakar Ševčík. Jejich skladby se dodnes hrají.

Klavírní oddělení Pražské konzervatoře vzniklo až o pár desítek let později. Postupně si také získalo svoji uměleckou prestiž. Z českého prostředí vyrostl klavírista mezinárodního jména Vilém Kurz, dlouholetý pedagog na konzervatoři ve Lvově, učitel mnoha českých pianistů mezinárodní úrovně – například Rudolfa Firkušného, Františka Maxiána, Ilji Hurníka a dalších. Kurzova třída ve Lvově byla obdobou Ševčíkovy houslové kolonie. Kurz pocházel z intelektuálního prostředí. Otec Vilém Kurz starší, byl významným politikem a činovníkem Spolku českých turistů, autorem turistických průvodců po vlasti. Na svém letním bytě v České Kubici organizoval místní spolkový život a je po něm pojmenována známá Kurzova věž na Čerchově. Úspěšné tažení českých muzikantů světem ukončily světové války. První válka zahnala mnohé nadějné talenty nemilosrdně do zákopů. Pokud se vůbec vrátili, často přicházeli domů zmrzačení. Jako memento nám z této doby zůstaly koncertní kusy pro jednoruké klavíristy a další smutné kuriozity.

V roce 1918 se řada českých hudebníků vrací zpátky z ciziny. V mnoha místech Předlitavska i Zalitavska našli výhodné pracovní podmínky, lepší umělecké příležitosti. Domů utíkali před politickým chaosem, nestabilitou a občanskými konflikty, kterých byla mladá republika ušetřena. Krátké meziválečné období pak zasvětili intenzivní práci doma. Jejich zkušenosti a velké profesní nadšení daly vzniknout mnoha odborným dílům hudební teorie. Dr. Vilém Kurz tak například po návratu ze Lvova vybudoval moderní klavírní centrum v Brně a vychoval doma řadu dalších hráčů mezinárodní úrovně. Jistě jeho přispěním dodnes v Brně pracuje Metodické klavírní centrum propojené s pedagogickou větví brněnské JAMU.

Otakar Ševčík dokončuje ve 20.letech v přestávkách mezi americkými misemi svou rozsáhlou houslovou školu světového významu. Učí obrovskou kolonii českých i zahraničních studentů, často dává hodiny až sedmdesáti pěti žákům týdně. Se stejným nasazením budují osobnosti české hudební vědy instituce a nakladatelství s cílem rozvinout hudební život v zemi. S přesahem přes obě světové války až do 50. a 60. let dvacátého století vychází řada titulů vysoké odborné i jazykové úrovně. Česká hudba jako syntéza vytříbeného interpretačního umění, hudební vědy a tradice skladatelských škol linie Smetana, Dvořák, Janáček, Novák, Suk, Martinů si udržuje vysokou kvalitu a národní osobitost.

Během druhé války se stala hudba českých autorů nosným symbolem odboje. Na pódiu plnila zástupně funkci státních symbolů. Její protagonisté přinášeli někdy i oběť nejvyšší. Některé po válce semlelo očerňování z kolaborace, lynčování a selektování, kterému neunikl například ani Václav Talich, další mimořádný zjev českého hudebního světa, který v sobě spojuje výborného sólového i komorního hráče, skvělého dirigenta a intelektuálně hlubokou, vzdělanou osobnost. Talich dokázal svým neskutečným pracovním a intelektuálním nasazením přeměnit orchestr České filharmonie v prestižní umělecké těleso, český národní šperk, symbol české světovosti. Dirigent prožil mládí v Klatovech. Širší rodina tu dosud žije. V jejím vlastnictví byla původně budova Lidové školy umění ve Kdyni v Klatovské ulici, dnešní základní umělecké školy.

Po válce se řeka české hudby vlila do všeslovanského hudebního moře. Inspirace se hledaly zejména na východ od nás. Přitom do prostředí, které se společensky a umělecky rozvíjelo pomaleji než to naše, byla kultura dovezena právě z našeho zeměpisného prostoru. V mnohonárodnostním Rakousku a později Rakousko-Uhersku se formovaly osobnosti světového formátu. Díky prolnutí českého a německého živlu se úspěšně rozjížděly nejen na západ, ale díky jazykové podobnosti okamžitě srostly i s prostředím na východ od nás.

Když zaklapla železná opona, vývoz české kultury byl omezen. Léta izolace však přinesla pro české prostředí jeden zajímavý moment. Zůstala zakonzervována v jakémsi skanzenu, ve formě, která nebyla ovlivněna komerčními zájmy. Vyrostla síť lidových uměleckých škol pro každého, vycházela instruktivní literatura, vznikalo množství uměleckých nahrávek. Ve vysokých nákladech vycházela odborná literatura. Česká hudba žila nízkonákladově, a přitom docela bohatým společenským životem. V chráněném prostředí navíc docházelo k prolínání umělecké hudby s vysokým estetickým obsahem do ostatních hudebních žánrů. Celá široká oblast zábavné hudby tohoto období často vykazuje řemeslnou kvalitu a invenci i pestrost výrazových složek hudby. Hodnota uměleckého sdělení se tradičně očekávala v jazzových a folkových klubech. České country je světovou raritou. Státní dozor dohlížel z mnoha důvodů i nad jazykovou složkou písní. Kouzlo nechtěného tak vyneslo na světlo světa textařské osobnosti typu Zdeňka Borovce, Jiřiny Fikejzové nebo třeba Vladimíra Dvořáka. Česká textová varianta mnohdy předčila originál a posunula song o několik hitparádových příček výš.

Rok 1989 otevřel železná vrata směrem na západ. Komerční vlna tsunami vtrhla do Čech a přináší velké změny společenského života. S přirozenou touhou inspirovat se po létech izolace v zahraničí končí hájení všeho českého a národního. České národní školy jsou nahrazeny cizími, přestože často nedosahují jejich odborné a umělecké úrovně. Také zahraniční výukový materiál dostává přednost před českou instruktivní literaturou. Česká interpretační škola už prakticky neexistuje. Můžeme jen s nostalgií poslechnout na starých nahrávkách osobitý interpretační styl houslisty Mistra Josefa Suka, pravnuka Antonína Dvořáka, nebo jedinečnost zvuku televizního záznamu Dvořákových Slovanských tanců z roku 1955 v podání České filharmonie pod taktovkou Václava Talicha. Paradoxně jako by každá nová doba při svém snímání orlic, hákových křížů a rudých hvězd odnesla i trochu dalších pokladů minulosti, nejen část naší národní identity, ale i mnoho uměleckých nadějí a estetických ideálů. Proto si v Roce české hudby hlavně přejme, abychom dokázali navázat na zapomenutý boj našich předků za své češství. Vždyť velikost národa je dána rozměrem jeho kultury.

Obrazová příloha:
Racek, Jan. Česká hudba. Praha: SNKLHU, 1958
Fotografie archiv autora